CHAOS / Galerie Kabinet / Střítež u Poličky 2012

Plenér Atelieru performance hostili na svém statku Ivan Šrek a Veronika Šrek Bromová. Jelikož jsme termín vybrali na podzimní rovnodennost a ve vsi právě probíhal tradiční závod z jednoho konce na druhý, vyvrcholením celého víkendu bylo právě sobotní odpoledne. Ještě ráno, zamračeno, jsme odskočili do Poličky na výběrovou výstavu diplomantů FaVU, kde nebyl nikdo z našeho Atelieru, tak jsme dělali ofuky. Já např. nahrával obraz, kde hospodyňka v kuchyni mixuje cosi v míse. Pak začal celkem pěkný liják a my ztráceli naděje
na zdárný průběh akce.

Každý si předem našel v Ivanově stodole nějaký kus kostýmu nebo nezbytnou rekvizitu, akce měly vycházet z toho, co najdeme zde.
Já sám jsem si vybral píchlou duši a za ventilek jsem si jí přivázal k těžkému zrezivělému řetězu. Toto jsem měl v plánu vláčet průvodem, zatímco budu hrát na housle.  

V přesný čas astromonické události, kdy se náhle krásně vyjasnilo, jsme začali na zahradě kolem Dominikem postaveného kůlu s loukoťovým kolem a fábory na vrcholu. Připomínal trochu májku. Obřadní prostor byl vytyčen několika kameny a fungoval zároveň jako sluneční hodiny.

Stín dosáhl na nejvyšší tyč a obřadník s hlavou zdobenou rákosem jako čelenkou vykuřoval, obětoval víno a hovořil. Já a Jenny jsme hráli. Kontrabas a já si na šneka houslí zavěsil hrozen vína – symbol úrody, celou cestu mi pak vydržel a dával jsem jej okusovat kolemjdoucím. Okamžik to byl zajímavý. Ještě plný letní radosti a prázdninového třeštění. Malinko nesoustředěný a rozháraný, ale intenzivní a barevný.
Slova selhávají, všechno se popsat nedá – zůstává jen prchavá vzpomínka.

Ještě musím zmínit, že mě jednu chvíli přišla nesmyslná ta pompézní patosácká atmosféra nějakého tajemna, tak jsem místním klukům, co se přišli podívat, začal „počítat“. Vzal jsem jedno z ráhen, jakýsi zbytek po volském spřežení a začal s ním odpalovat jako baseballovou pálkou. Při odpalu bylo nutné bouchnout do konve, aby se ozval zvuk. A pak už jsi utíkal: „Jedna, dvě, tři, čtyři… Home run, home run!“ Povzbuzoval jsem a myslel přitom na moje děti a na úžasnou symboliku toho sportu – obíhání kola dokola - domů. Už jsme se stejně chystali, že vyrazíme na start toho běhu přes ves, ale pana profesora v rustikální helmě a brnění to nějak rušilo, tak mě začal tahat za ten řetěz co jsem měl už za pasem a prd! Urval mi duši. „Kde mám duši?“ volal jsem nahlas.

Cesta přes ves byla celkem individuální, až na to, že právě dojel pan fotograf Bohdan Holomíček a podařilo se mu zaznamenat zajímavá věc, že já a Nikol jdeme, aniž bychom to tušili, padesát metrů od sebe, stejným krokem. Na startu panovalo očekávání a mírné pozdvižení poté co jsme dorazili, ale pořadatelé vida, že patříme k Ivanovi nám beze všeho vydali čísla s tím, že jsme „ten chaos“. Pak jsem napnul můj řetěz na zem jako startovní čáru a musel jsem si vedle sednout. Už už se odpočítávalo, ale jelo auto, tak muselo můj řetěz přejet.
A už se běželo, my, masky, podzimní vesnická maškaráda jsme se ploužili nakonec. Někdo ani do cíle nedoběhl a zkončil v hospodě
na půl cesty. Den skončil vyjímečným, energií nabitým Bohdanovým promítáním fotek z odpoledne ale i historických, z undergroundu, revoluce, Václava Havla… a bubnováním do noci.